Hyperaktivní dítě
Důvody hyperaktivity u dětí a příčiny častého výskytu v dnešní době. Projevy hyperaktivity u dětí a dopad na jejich okolí. Možnosti řešení tohoto problému pomocí celostní medicíny.
Slovo úvodem: ožehavý problém moderní civilizace
Ještě před 15 – 20 lety byl pojem dětské hyperaktivity znám pouze odborníkům. Dnes počet „příliš živých“, neklidných, nepozorných a impulsivních dětí stále narůstá. Podle jedné z výzkumných studií pražského Psychiatrického centra z posledních let (Z. Matějček a kol.) až dvě třetiny rodičů jsou přesvědčeny, že jejich děti jsou výrazně neklidnější a nesoustředěnější než děti ostatní.
Dá se zjednodušeně říci, že tento nárůst výchovně „nezvládnutelných“ dětí je něčím víc, než pouze objevem a zaškatulkováním další dětské choroby v oboru dětské psychiatrie. Tento znepokojivý jev postihující stále vzrůstající počet rodin i v České republice, odráží celospolečenské nebo dokonce všeobecně civilizační změny. Závratným tempem narůstá celkové znečištění prostředí, v němž žijí rodiče těchto dětí, a ve kterém pak děti přicházejí na svět a vyrůstají. Pod pojmem „znečištění“ rozumíme nejenom zátěž fyzikálními vlivy prostředí (záření, hluk, vibrace), chemickými látkami a biologickými faktory, ale rovněž kulturní, společenské a psychologické vlivy negativně ovlivňující duševní a fyzické zdraví. Jsou to především stres, hektické životní tempo, nestabilita moderní rodiny, pocity sociální nejistoty aj.
Několik předcházejících generací rodičů se obávalo infekčních chorob a jejich komplikací, zápalu plic a dalších závažných chorobných stavů. Se změnou způsobu života, bydlení, obstarávání výživy, výchovy a lékařské péče přicházejí v úvahu jiná nebezpečí. Zdaleka nejsou dramatická a bezprostředně neohrožují život, působí však dlouhodobě a rodiče si většinou toto nebezpečí neuvědomují.
Člověk na naší planetě vznikl a vyvíjel se za určitých přirozených podmínek, které se dlouhou dobu velmi pozvolna měnily a na tento rozsah podmínek byl přizpůsoben (adaptován). V průběhu posledních několika desetiletí se tyto podmínky mění natolik rychle až překotně, že stále narůstá počet lidí, kteří nestačí tempu doby. Jednou z nejzranitelnějších skupin obyvatelstva jsou v tomto ohledu bezesporu děti.
Co je hyperaktivita? – Je moje dítě hyperaktivní?
Velmi často si matka neklidného dítěte všimne jeho větší aktivity ve srovnání se sourozenci již během těhotenství. Jako novorozenec se toto dítě může projevit zvýšenou plačtivostí a tak si vysloužit charakteristiku „křiklounka“.
Jako batole upozorní hyperaktivní dítě zvýšenou motorickou činností, vyčerpávajícím běháním nebo lezením, nedokáže klidně posedět, nedá se udržet na klíně.
Později dítě s hyperaktivitou s poruchou pozornosti často přechází od jedné činnosti k druhé, projevuje nadměrný neklid ve srovnání s tím, co se od něj v dané situaci očekává. Například namísto chůze běhá, místo aby stálo, poskakuje nebo vykonává mnoho bezcílných nekontrolovaných pohybů, místo aby mluvilo, křičí. Na návštěvě kina je neposedné, vrtí se, vstává ze sedadla, je nadměrně povídavé a hlučné. Nedokáže si klidně a tiše hrát, má potíže s čekáním. Má sklon neustále vyvíjet nějakou aktivitu – něco prozkoumávat, rozebírat věci, pohybovat se, jinými slovy je zcela mimořádné. Bohužel, velmi často nedokáže svou energii soustředit k určitému cíli, i kdyby chtělo.
Se začátkem školní docházky se chování hyperaktivního dítěte stává pro rodiče a učitele každodenním problémem. Místo dosavadního světa her a bezstarostnosti přichází období povinností a kázně. Na dítě je kladen požadavek zdokonalování sebekontroly, vývoje smyslu pro povinnost a omezení spontaneity, což pro hyperaktivního jedince často znamená nárůst problémů. Ve škole během vyučování není hyperaktivní dítě schopné vytrvat při řešení zadaného úkolu a dokončit práci. Velmi snadno se rozptýlí, k ztrátě koncentrace pozornosti postačí tikání hodin nebo zvuky z ulice. Když sedí, stále se vrtí a neumí zůstat v klidu. Mívá sklon k stereotypům: nervózně se kývá na stoličce, škrabe se, natáčí vlasy na prst, luská, mžiká, někdy mívá tiky. Často vzniká dojem, že dítě neposlouchá nebo že přeslechlo co bylo řečeno.
Během vyučování je hlučné, nepokojné, roztěkané, neukázněné – často k obveselení celé třídy. Je schopno slovně a fyzicky napadat učitele či spolužáky. Trpělivost a tolerance učitele jsou těžce zkoušeny. Snad ani není nutno dodávat, že předvolání rodičů do školy nebo opakované důtky nic na chování dítěte nezmění. Dítě může být inteligentní, ale má problémy s vnímáním a zapamatováním informací. Výskyt těchto problémů je dvakrát až třikrát větší u chlapců než u dívek.
Jsou tyto projevy pouhým „zlobením“ dítěte s odlišnou osobností a povahou nebo jsou skutečnou nemocí? Abyste mohli odpovědět na tuto otázku, vyplňte následující test, který byl vypracován s použitím diagnostických kritérií amerického manuálu DSM-III (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch Americké psychiatrické společnosti – 3. revize). Test se skládá ze subtestů. Každý ze subtestů odhaluje jednu ze tří složek hyperaktivity s poruchou pozornosti: nepozornost, impulzivitu a hyperaktivitu. Za každou kladnou odpověď přičtěte jeden bod.
A. NEPOZORNOST
1. Stává se často, že se Vašemu dítěti nedaří dokončit věc, kterou začalo?
2. Dělá Vašemu dítěti potíže naslouchat?
3. Je Vaše dítě často roztržité a nechá se snadno rozptýlit?
4. Vaše dítě nevydrží dlouho u jednoho úkolu, přechází od jedné nedokončené činnosti k druhé?
5. Nevydrží u hry do konce ?
6. Ztrácí věci, které potřebuje k dokončení úkolu nebo hry?
B. IMPULZIVITA
1. Jedná často Vaše dítě příliš spontánně, nepromyšleně, bez ohledu na hrozící tresty, předcházející napomínání nebo nebezpečí?
2. Je vznětlivé, má sklony k náhlým výbuchům hněvu i kvůli maličkostem?
3. Reaguje Vaše dítě zklamáním, když přání nejsou splněna ihned?
4. Přerušuje Vás a skáče často a důrazně do řeči?
5. Vyrušuje často Vaše dítě při vyučování, je hlučné?
6. Nedokáže se řídit danými pokyny?
C. HYPERAKTIVITA
1. Je Vaše dítě neposedné? Nedokáže v klidu posedět či postát na jednom místě?
2. Převaluje se neklidně během spánku?
3. Je Vaše dítě vždy v pohybu, jako „hnáno motorem“? Vykonává mnoho bezcílných a nekontrolovaných pohybů?
4. Máte pocit, že Vaše dítě nepřetržitě či příliš mnoho povídá?
5. Ruší ostatní děti?
6. Neumí se postavit do fronty a čekat?
Při hodnocení stupně hyperaktivity s poruchou pozornosti bereme v úvahu počet bodů. Pokud dosahuje celkové hodnocení 8 – 9 bodů, můžeme hovořit o lehčím stupni obtíží. Při počtu 10 – 15 kladných odpovědí v testu mluvíme o mírném stupni problému. Při 50 % pozitivních odpovědí ovšem již doporučujeme vyhledat kvalifikovanou pedagogickou, psychologickou či lékařskou pomoc.
K definitivní diagnóze je zapotřebí důkladného odborného vyšetření, včetně celé řady speciálních testů. Ani zkušený odborník nedokáže diagnostikovat hyperaktivitu s poruchou pozornosti pouze na základě pozorování dítěte.
Odborníci a diagnóza hyperaktivity
Výše rozebraným projevům hyperaktivity u dětí se ve světě odborně říká hyperaktivita s poruchou pozornosti (ADHD – Attention Deficit Hyperactivity Disorder). U nás se pro tuto poruchu zatím běžně užívá termín lehká mozková dysfunkce – LMD. Tento termín nelze považovat za příliš šťastný, protože rozsáhlé výzkumy doposud neprokázaly spojitost mezi hyperaktivitou a jakýmkoli poškozením mozku.
Někdy můžeme slyšet výraz „specifické vývojové poruchy chování“. Celkem lze podotknout, že pokud chování dítěte splňuje určitá diagnostická kritéria, lze tedy mluvit o poruše.
V Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch Americké psychiatrické společnosti 3. revize (DSM-III) jsou potíže hyperaktivního dítěte zařazeny do skupiny poruch pozornosti, protože potíže s udržením pozornosti převládají a u dětí s touto poruchou jsou přítomny vždy, kdežto nadbytek motorické aktivity (hyperkinetické projevy) se často během dospívání snižuje. Dokonce existuje podtyp poruchy pozornosti bez hyperaktivity. Jsou to děti pomalé, hypoaktivní, méně nápadné, introvertní, do sebe uzavřené, úzkostné, bojácné. V důsledku poruchy pozornosti se nemohou normálně zapojit do výuky ve škole a navázat přátelství. Tyto děti trpí poruchou pozornosti se syndromem hypoaktivity (ADD).
Oba typy dětí, jak hyperaktivní, tak hypoaktivní, mají mnoho společného – poruchu pozornosti, neschopnost se soustředit a setrvat u konkrétní činnosti.
Sečteno a podtrženo: hlavním společným jmenovatelem problémů je porucha pozornosti – její krátké rozpětí, oslabenost a zvýšená rozptýlenost, těkavost. Součástí tohoto medicínského modelu hyperaktivity je podávání léků zlepšujících výměnu a funkci určitých látek (neurotransmiterů) v mozku pacienta.
Řada odborníků však nepovažuje tyto symptomy za onemocnění, ale za jistý typ chování dítěte, způsob, jakým reaguje na své okolí. Tento psychosociální přístup používá následující pojmy: klidné dítě, temperamentní dítě, problémové dítě a chrání tímto malé pacienty před nálepkou psychicky nemocných. Hyperaktivní děti považuje především za jedince s velmi zranitelnou a křehkou osobností. Součástí tohoto přístupu je především tvorba vhodného prostředí doma, prosazení individuálního programu ve škole a psychoterapie, která vede ke zvýšení sebedůvěry a větší vyrovnanosti dítěte.
Přístup celostní medicíny k problému hyperaktivity zahrnuje práci jak se samotným dítětem, tak i s jeho prostředím jako s jediným celkem. Stále více lékařů se snaží pochopit příčiny pacientových potíží komplexně, v kontextu celého člověka a jeho rozmanitých vztahů s okolním světem.
Příčiny hyperaktivity s poruchou pozornosti
Jako první poruchu pozornosti s hyperaktivitou popsal anglický pediatr George Still v roce 1902, kdy provedl studii o skupině dětí „...domýšlivých, horkokrevných, zpupných a prostých zábran“. Nehledě na tolik nelichotivou charakteristiku svých malých pacientů doktor Still prosazoval tezi o tom, že za podobné chování nemohou ani děti, ani jejich rodiče. Anglický pediatr tvrdil, že se jedná o lehkou mozkovou poruchu. Ve čtyřicátých a padesátých letech se tomuto chování dokonce dostalo oficiálního pojmenování „lehká mozková dysfunkce“. Až dodnes však vědci a lékaři přesně nevědí, o jakou konkrétní mozkovou poruchu se jedná a v jaké části mozku je lokalizována. K dispozici jsou pouze hypotézy.
Může za všechno mozek?
Hyperaktivita a celostní medicína
Celostní přístup k pacientům musí zákonitě vyvážit prohlubující se diferenciaci současných lékařských oborů podle orgánového přístupu. Nejde jen o určitou metodiku nebo způsob léčby, jde o nový přístup ke vztahům v organismu a přírodě. Nelze si představit, že správná diagnóza se obejde bez celkové analýzy případu jen zásluhou jednotlivých specialistů.
Lékař celostní medicíny vždy uvažuje nejenom na úrovni jednotlivých orgánů či jejich systémů, ale i na úrovni jejich vztahů s jinými orgány a částmi těla, neustále si uvědomuje propojenost lidského organismu a jeho vnitřních a vnějších vazeb. Stále si uvědomuje, že svět je soustavou složitých systému, které se navzájem prolínají.
Řada vědců stále zastává názor, že je příčinou syndromu hyperaktivity mozková porucha – především tzv. lehká dětská encefalopatie (LDE, MMD, LMD). Tato encefalopatie je následkem nevýrazného, minimálního poškození v těhotenství a kolem porodu a projevuje se dysfunkcí nedozrálých mozkových struktur. Největší podezření padá na čelní laloky. Ty řídí chování bohaté na neurotransmitery – dopamin a norepinefrin. Právě v čelních lalocích hyperaktivních dětí byl zjištěn vyšší průtok krve a nižší elektrická aktivita.
V poslední době se prosazuje myšlenka o narušené funkci přenašečů signálů mezi neurony, tzv. neurotransmiterů. Látky jako dopamin, norepinefrin a serotonin výrazně ovlivňují schopnost koncentrace pozornosti člověka. Porušení nebo nerovnováha těchto pochodů mohou vést k nedostatku pozornosti a poruchám chování. Ukázalo se, že pokus ovlivňovat funkci neurotransmiterů léky u některých dětí vede k částečnému zlepšení pozornosti a chování. Stále ale zůstává nezodpovězena otázka o původu porušené rovnováhy mozkové výměny látek.
Tuto hypotézu zastávají především lékaři, kteří podávají hyperaktivním dětem lék Ritalin – sloučeninu podobnou psychostimulační látce amfetaminu. Předpokládá se, že Ritalin působí na neurotransmitery, a proto upravuje chování.
Nehledě na to, že se názory lékařů a vědců na podstatu mozkového postižení či poruchy výměny neurotransmiterů různí, v jednom se shodují všichni: toto postižení nezasahuje ani intelekt, ani citovou oblast. Nic na tom nemění fakt, že častými symptomy u hyperaktivních dětí mohou být vývojová opoždění určitých schopností, kolísání nálad, agresivita v chování atd.
Nerovnováha ve fungování levé a pravé poloviny mozku
Již několik desetiletí je známo, že mozková kůra levé poloviny mozku (hemisféry) u praváků odpovídá za logické, abstraktní, verbální myšlení a mozková kůra pravé polokoule (rovněž u praváků) plní funkci celistvého chápání skutečností, obrazné představivosti, fantazie, spojuje nás s naším podvědomím. Tedy levou hemisféru potřebuje více k práci matematik či právník než malíř, básník či hudební skladatel. Poslední pak nedokáže tvořit bez intenzivní činnosti pravé hemisféry. Obě hemisféry jsou spojené a měly by spolupracovat.
O naší civilizaci lze do určité míry hovořit jako o „levohemisférické“ – podporuje výkon, preciznost, sebeovládání. Avšak i pravá, „němá“ polovina velkého mozku, kterou vědci dlouho považovali za méně významnou, hraje vedoucí úlohu v řešení složitých a nepřehledných životních situací, překonávání stresu a regulaci emočních pochodů. Je to zdroj zdroj tvůrčí aktivity a intuice. Je to zkrátka centrum našeho duševního a potažmo i tělesného zdraví.
U hyperaktivních dětí se můžeme častěji setkat s levorukostí, nevyhraněnou lateralitou (nevyjádřenou asymetrií hemisfér) nebo zkříženou lateralitou (různostrannou dominací ruky a oka), a tedy s vyšším sklonem k poruchám učení – dovednosti číst, psát a počítat. Jinými slovy, je ohrožena harmonická spolupráce pravé a levé poloviny mozku. Hyperaktivní dítě, které nezvládne ve škole základní dovednosti ve čtení, psaní a počítání, se s takovým handicapem bude v životě jen obtížně vyrovnávat.
Celostní přístup využívá různé metody práce s mozkem – kineziologii, bio feed back, behaviorální terapii a další.
Celostní detoxikační medicína k práci s mozkem řadí i detoxikaci autonomního nervového systému a detoxikaci dalších orgánů, jako plic, střeva, žaludku, jater a dalších. Velmi zásadní úlohu hrají mikrobiální toxiny uvolňující se z lymfatického systému, střeva, vedlejších nosních dutin atd.
Zdroj: MUDr. Josef Jonáš,
MUDr. Džamila Stehlíková:
Hyperaktivní dítě – přírodní léčení
Hyperaktivita a dědičnost
Dalším směrem výzkumu příčin hyperaktivity s poruchou pozornosti, je její dědičný původ. I když doposud nebyl objeven gen za tuto poruchu odpovědný, výzkum tímto směrem povzbuzují některá fakta. Přibližně 40 % hyperaktivních dětí má totiž jednoho rodiče (častěji otce), který v dětství trpěl stejnou poruchou a více než 30 % sourozence s obdobným problémem.
Soudí se, že negativní civilizační vlivy včetně stresu a průmyslových škodlivin zhoršují stav mnoha dětí s dědičnou dispozicí, u nichž by za jiných okolností hyperaktivní porucha zůstala latentní a nemusela by se vůbec projevit.
Někteří vědci poukazují na další faktory, které mohou hrát roli ve vzniku hyperaktivity u dětí. Jedná se například o kouření a pití alkoholických nápojů během těhotenství, předčasný porod nebo obtíže během porodu. Řada pečlivých a rozsáhlých vědeckých studií však spojitost mezi hyperaktivitou s poruchou pozornosti a obtížemi v těhotenství nebo během porodu nepotvrdila. Naopak novou naději na možnost úspěšně léčit děti s hyperaktivitou poskytuje zjištění souvislostí mezi poruchami pozornosti a chronickou otravou olovem či alergií na stravu.
Hyperaktivita a otrava olovem
Je známo, že škodliviny, které dýcháme nebo přijímáme potravou, poškozují naše zdraví. V našem nadměrně narušeném životním prostředí, zvláště v Praze, na Ostravsku a v podkrušnohorské pánevní oblasti, je alarmující nadbytek těžkých kovů. Těžké kovy z ovzduší, vody a půdy se dostávají do potravinového řetězce čili v jeho rámci i do lidského těla, kde zatěžují imunitní systém a způsobují nesčetné zdravotní potíže. Pokud se toxické kovy dostanou do buněčného jádra, mohou také poškozovat opravné mechanismy buňky a způsobovat mutace. Znamená to nejen poškození genofondu populace, ale rovněž zvýšené riziko vzniku zhoubných nádorů. K takto neblaze působícím těžkým kovům patří mimo olova také chróm, rtuť, nikl, arzen, kadmium. Olovo je velice jedovatý prvek, dokonce i v dávkách pod 1mg denně.
Olovo lehce proniká membránami buněk lidského těla, pak se hromadí v kostech, játrech, ve slezině. Když se dostane do krve, způsobuje zánik červených krvinek. Hlavní přenašeč kyslíku – hemoglobin – přestává plnit svoji funkci a srdeční sval dostává méně kyslíku. Kumulace olova v kostech a ve slezině může vyvolávat poruchy krvetvorby v kostní dřeni, poruchy imunity, leukémii a další druhy rakoviny.
Hlavními zdroji olova jsou některé barvy, potrubí, výfukové plyny z automobilů, průmyslové znečištění ovzduší a cigaretový kouř. Jedna cigareta obsahuje až 1 μg olova. Vdechované olovo je mnohem nebezpečnější než to, které se dostává do těla přes zažívací trakt. Otravami olovem jsou ohroženi především obyvatelé velkých měst, taviči, páječi, automechanici, malíři a tiskaři. Velmi ohroženou skupinou jsou i děti. Děti, které si hrají na ulici zamořené výfukovými plyny, se vystavují působení toxických zplodin. Pokud se jedná o častý a pravidelný jev, může docházet k chronické otravě olovem. Byla prokázána souvislost mezi hyperaktivitou a zvýšeným obsahem olova v krvi.
Toxickým vlivem olova nejvíce trpí nervové buňky dítěte. Intoxikace olovem se projevuje nervozitou, únavou, apatií, někdy může vyústit do hyperaktivity či zpomalení mentálního vývoje. Výjimkou nejsou ani poškození periferních nervů. Olovo rovněž oslabuje imunitu a tím otevírá dveře častým rýmám a infekcím. Olovo blokuje působení důležitých stopových prvků, a to především železa, zinku a mědi.
Závažná intoxikace olovem může zapříčinit poškození jater, ledvin či dokonce smrt. Podobné nebezpečné otravy olovem a jinými těžkými kovy, zejména rtutí, se léčí prostředky s chelačními účinky. Léčivo vytváří chemickou vazbu mezi atomem těžkého kovu a vlastní molekulou. Vzniklé chaláty jsou dobře rozpustné ve vodě a vylučují se močí.
Rtuť rovněž zatěžuje zdraví a je několikrát toxičtější než olovo. Hlavním zdrojem rtuti jsou větší a starší mořské ryby, pesticidy, fungicidy (činidla zamezující plesnivění semen) a exhalace z pálení uhlí. Nesmíme zapomínat na rtuť v teploměrech a na naše zubní plomby. Téměř každý z nás má v ústech amalgám – slitinu rtuti s jedním nebo několika kovy (sodík, zinek, draslík, cín, zlato, stříbro). Na téma amalgámových zubních výplní neutichají lékařské diskuse; ve většině zemí jsou zubní materiály obsahující rtuť zakázány. A tak je pouze na každém pacientovi, aby požádal o zhotovení plomby z jiného materiálu než z amalgámu.
Naštěstí se rtuť v těle hromadí v menším množství než olovo a je snáze vylučitelná. Dobře se osvědčila výživa s dostatečným množstvím selenu. Dalšími ochránci proti rtuti jsou antioxidanty a lecitin. Chronická otrava nízkými dávkami olova nebo i rtuti zvyšuje riziko projevů poruch pozornosti s hyperaktivitou u dětí. Překročí-li množství rtuti v organismu přípustnou mez, vede to k postižení nervového systému (např. i k ochrnutí nebo oslepnutí) a selhání ledvin. Léčba je obdobná jako při otravě olovem.
Kadmium je velmi nebezpečný prvek, buněčný jed, kterého kolem nás stále přibývá – ve vzduchu, v pitné vodě, v předmětech běžné potřeby, v barvách, hnojivech a potravinách. Hromadí se především v játrech zvířat. Kadmium se vyskytuje i v cigaretovém kouři a ve výfukových plynech, protože se dodává do motorových olejů a benzínu. Průmyslové znečištění ovzduší je dalším zdrojem kadmia. Kadmium je obsaženo ve fosforečných hnojivech a proto zamořuje i rostliny. Další příčinou pomalé otravy kadmiem je používání staršího smaltovaného nádobí, protože kadmium se dříve používalo k natírání smaltu. Kadmium se usazuje především v ledvinách a cévách včetně mozkových a může u dětí způsobovat poruchy pozornosti a paměti, únavu, problémy s učením.
Chróm v šestimocné či dvojmocné formě rovněž přispívá k znečištění životního prostředí, v trojmocné podobě tvoří tento biogenní stopový prvek nezbytnou součást výživy. Zatímco obsah „užitečného“ chrómu stále klesá, vzrůstá zatížení organismu chrómem pro zdraví nebezpečným. Příčinou je spalování fosilních paliv a uhlí, které může obsahovat až 60 mg/kg chrómu. Nejvyšší koncentrace chrómu je v plicích, játrech, ledvinách a slezině. V plicích se kumuluje nejvíce chrómu v důsledku znečištěného ovzduší a kouření.
Co se týká arzenu, překročí-li jeho množství v organismu přípustnou mez, zvyšuje se riziko poškození mozku, vzniku leukémie či rakoviny hrtanu.
Chronické působení těžkých kovů na organismus dítěte, byť i v malých dávkách, může mít rozhodující vliv na rozvoj a projevy hyperaktivity u mnoha dětí s dědičnou či jinou dispozicí, u nichž by za jiných okolností zůstala hyperaktivní porucha latentní.
Hyperaktivita a alergie na stravu
V průběhu posledního desetiletí vznikla celá řada vědeckých prací, které se snaží ověřit vliv potravinové alergie na vznik některých velmi rozšířených chorobných stavů. Bylo prokázáno, že naše každodenní potraviny, především mléko, pšeničná mouka, vejce nebo kvasnice, mohou vyvolávat zdravotní potíže – neklid, podrážděnost, nesoustředěnost, únavu, bolesti hlavy, průjmy či zácpu, kožní onemocnění, dokonce i depresivní a úzkostné stavy. Alergologické studie prokázaly, že dvě třetiny potravinových alergických reakcí vyvolávají: mléko, vejce, burské oříšky, pšeničná mouka, sójové produkty, kuřata, kvasnice, ryby, kukuřice a pomeranče. U malých dětí jsou nejčastějšími původci alergie vejce a mléko. Rovněž potravinová barviva a konzervační látky podporují alergickou reaktivitu u dětí a velmi často patří k příčinám zhoršení pozornosti s projevy hyperaktivity.
Již před několika desetiletími se objevila souvislost mezi skladbou potravy a projevy hyperaktivity. To, co dítě jí, ovlivňuje biochemické pochody v jeho těle včetně mozku a má vliv i na chování. První podložené zprávy se týkaly souvislostí mezi hyperaktivními poruchami chování a spotřebou jednoduchých cukrů. Teprve v posledních letech se prokázalo, že chemická rovnováha v těle není natolik ovlivňována nadbytkem cukrů, ale především potravinovou alergií na určité složky jídelníčku – konzervační přípravky, umělá barviva, sladidla, vonné přísady, salicyláty aj. Proto dieta s omezením nebo vyloučením těchto nežádoucích látek byla doporučena jako základní léčebný postup, který měl pozitivní efekt u většiny hyperaktivních dětí.
Jestliže po takovéto dietě, kterou bude dítě dodržovat minimálně po dobu jednoho měsíce, příznaky zmizí nebo se výrazně zmírní, je zřejmé, že se jednalo o hyperaktivitu jako důsledek alergie. Alergizující složky potravy se zařazují zpátky do jídelníčku postupně, nikoli najednou. Velký vliv na rozšíření potravinové alergie v dětské populaci má i brzké ukončení kojení a podávání náhradní mléčné výživy v kojeneckém věku.
Kdy můžeme myslet na potravinovou alergii?
Na možnost potravinové alergie se má pomyslet vždy, když:
• minimálně třikrát se objeví reakce nesnášenlivosti na určitý druh potraviny
• projevuje se prudká alergie na látky, které dítě vdechuje, např. prach, pyl, zvířecí chlupy
• alergické potíže či reakce nesnášenlivosti určitých potravin se vyskytují nebo vyskytovaly v rodině
• přetrvávají chronické střevní potíže: nadýmání, křeče v břiše, průjmy či zácpy
• vyskytují se neobvyklé reakce nesnášenlivosti určitých vůní: parfémů, výfukových plynů, čisticích prostředků, nových výrobků či čerstvě natřených předmětů
• objevují se poruchy pozornosti, impulzivita, hyperaktivita
• objevuje se více různorodých symptomů a potíží současně bez možnosti najít uspokojivou odpověď na jejich příčinu ve formě diagnózy somatické choroby či chronického psychologického stresu
Poslední skupina příznaků potravinové alergie čtenáře určitě překvapila. Opravdu, mnoho lidí, u kterých byla diagnostikována potravinová alergie, trpí celou řadou jiných symptomů: únavou, bolestmi hlavy, bolestmi v zádech, depresí, úzkostnými stavy, žaludečními potížemi. Novější údaje o významu potravinové alergie pro vznik celé řady nemocí svědčí o tom, že tato alergie je zřejmě mnohem rozšířenější, než se předpokládalo a dokáže významně ovlivnit zdravotní stav jak dospělého člověka, tak dítěte. Řada odborníků je přesvědčena, že potraviny ovlivňují průběh celé řady onemocnění, aniž by byla prokázána alergická reakce na ně v klasickém slova smyslu. Alergie je pouze pověstným vrcholkem ledovce složitého problému vlivu výživy a stavu střeva na zdraví člověka. U dětí je častým projevem poruchy těchto vztahů hyperaktivita. Klasická vědecká medicína na otázku, proč tomu tak je, zatím odpověď nezná.
Reakci na ten či onen alergen lze těžko rozpoznat, protože se projevuje po 48 i více hodinách. Naštěstí EAV vyšetřením můžeme upřesnit, o jaký alergen se jedná. Vyšetřením je možné vytipovat i jedovaté látky, se kterými se pacient nejvíce setkává, ať už je to olovo, rtuť či jiné chemikálie nebo toxické látky používané např. v domácnosti.
Značnému rozšíření alergických poruch a chorobných stavů, včetně dětské hyperaktivity, předcházelo zhoršení kvality jak vnějšího, tak vnitřního prostředí člověka. Pokud mluvíme o vnitřním ekologickém prostoru člověka, je třeba zdůraznit, že tenké a tlusté střevo má klíčový význam pro kvalitu a vyváženost tohoto prostředí.
Ve čtyřicátých a padesátých letech na začátku éry antibiotik v praktické medicíně byli lékaři plni euforie. Zdálo se, že zanedlouho budou vyhlazeny ze světa téměř všechny choroby – pomocí nových a nových antibiotik stačí zahubit příslušné choroboplodné mikroorganismy jeden za druhým. Antibiotikům bezesporu vděčíme za tisíce zachráněných životů. Ale pokud se jedná o méně závažná onemocnění, velmi často přinášejí tato léčiva více škody než užitku.
Proč je tomu tak?
Uvnitř našeho střeva fungují – stejně jako v rámci celého organismu – podobné zákonitosti jako v ekosystémech naší planety. Svět mikroorganismů je stejně složitý, jako např. tropický deštný prales. Každý organismus má v přírodě své místo a je spojen s ostatními uzavřeným koloběhem, který znázorňuje potravní řetězec. Všežravci hubí živočichy a pasou se na trávě, viry zas napadají a likvidují bakterie a „pasou se" na plísních.
Zemědělci používají na ochranu kulturních plodin před hmyzem a jinými škůdci agresivní chemické látky – pesticidy. Následkem však bývá také hynutí některých dalších živočichů. Obdobně při použití širokospektrých antibiotik (nebo cytostatik) jsou nevybíravým plošným útokem zasaženy i potřebné a prospěšné mikroorganismy, jež jsou pro řadu našich důležitých životních funkcí naprosto nezbytné. Takto je porušována křehká rovnováha uvnitř organismu a jedním z nejzávažnějších projevů jsou stavy střevní dysbiózy, kdy se po vyhubení určitých druhů mikroorganismů lavinovitě a nekontrolovatelně množí jejich „přirození nepřátelé“ – tzv. oportunní mikroorganismy. Ty jsou v našem organismu přítomny prakticky vždy, aniž by vyvolávaly onemocnění. Při porušené symbióze (dysbióze) našeho vnitřního světa však začínají být opravdu nebezpečné. Jsou to především plísně a prvoci. Někdy dochází také k nebezpečnému přemnožení choroboplodných organismů, např. streptokoků.
Neracionální užívání antibiotik není jedinou příčinou střevní dysbiózy. Dalšími příčinami této poruchy mohou být ionizační záření, užívání kortikoidů, hormonálních prostředků, cytostatik, nezdravá strava s velkým podílem umělých agresivních přísad, těžké kovy a dlouhodobý stres.
V průběhu dysbiózy dochází k zánětu střevní sliznice a masivní tvorbě endotoxinů, které značně zatěžují játra. Poškozená střevní stěna přestává plnit svoji bariérovou funkci, což má za následek zvýšené vstřebávání mikro- a makro-molekul, včetně alergenů a jiných cizorodých látek v potravě. Ty se pak roznášejí krví a mohou působit i na velmi vzdálených místech organismu, např. v mozku.
Tak střevní dysbióza podporuje a udržuje neustálé chronické dráždění mozkových struktur dítěte alergeny, což může mít za následek poruchy pozornosti a projevy hyperaktivity.
Zdroj: MUDr. Josef Jonáš,
MUDr. Džamila Stehlíková:
Hyperaktivní dítě
Ještě před 15 – 20 lety byl pojem dětské hyperaktivity znám pouze odborníkům. Dnes počet „příliš živých“, neklidných, nepozorných a impulsivních dětí stále narůstá. Podle jedné z výzkumných studií pražského Psychiatrického centra z posledních let (Z. Matějček a kol.) až dvě třetiny rodičů jsou přesvědčeny, že jejich děti jsou výrazně neklidnější a nesoustředěnější než děti ostatní.
Dá se zjednodušeně říci, že tento nárůst výchovně „nezvládnutelných“ dětí je něčím víc, než pouze objevem a zaškatulkováním další dětské choroby v oboru dětské psychiatrie. Tento znepokojivý jev postihující stále vzrůstající počet rodin i v České republice, odráží celospolečenské nebo dokonce všeobecně civilizační změny. Závratným tempem narůstá celkové znečištění prostředí, v němž žijí rodiče těchto dětí, a ve kterém pak děti přicházejí na svět a vyrůstají. Pod pojmem „znečištění“ rozumíme nejenom zátěž fyzikálními vlivy prostředí (záření, hluk, vibrace), chemickými látkami a biologickými faktory, ale rovněž kulturní, společenské a psychologické vlivy negativně ovlivňující duševní a fyzické zdraví. Jsou to především stres, hektické životní tempo, nestabilita moderní rodiny, pocity sociální nejistoty aj.
Několik předcházejících generací rodičů se obávalo infekčních chorob a jejich komplikací, zápalu plic a dalších závažných chorobných stavů. Se změnou způsobu života, bydlení, obstarávání výživy, výchovy a lékařské péče přicházejí v úvahu jiná nebezpečí. Zdaleka nejsou dramatická a bezprostředně neohrožují život, působí však dlouhodobě a rodiče si většinou toto nebezpečí neuvědomují.
Člověk na naší planetě vznikl a vyvíjel se za určitých přirozených podmínek, které se dlouhou dobu velmi pozvolna měnily a na tento rozsah podmínek byl přizpůsoben (adaptován). V průběhu posledních několika desetiletí se tyto podmínky mění natolik rychle až překotně, že stále narůstá počet lidí, kteří nestačí tempu doby. Jednou z nejzranitelnějších skupin obyvatelstva jsou v tomto ohledu bezesporu děti.
Co je hyperaktivita? – Je moje dítě hyperaktivní?
Velmi často si matka neklidného dítěte všimne jeho větší aktivity ve srovnání se sourozenci již během těhotenství. Jako novorozenec se toto dítě může projevit zvýšenou plačtivostí a tak si vysloužit charakteristiku „křiklounka“.
Jako batole upozorní hyperaktivní dítě zvýšenou motorickou činností, vyčerpávajícím běháním nebo lezením, nedokáže klidně posedět, nedá se udržet na klíně.
Později dítě s hyperaktivitou s poruchou pozornosti často přechází od jedné činnosti k druhé, projevuje nadměrný neklid ve srovnání s tím, co se od něj v dané situaci očekává. Například namísto chůze běhá, místo aby stálo, poskakuje nebo vykonává mnoho bezcílných nekontrolovaných pohybů, místo aby mluvilo, křičí. Na návštěvě kina je neposedné, vrtí se, vstává ze sedadla, je nadměrně povídavé a hlučné. Nedokáže si klidně a tiše hrát, má potíže s čekáním. Má sklon neustále vyvíjet nějakou aktivitu – něco prozkoumávat, rozebírat věci, pohybovat se, jinými slovy je zcela mimořádné. Bohužel, velmi často nedokáže svou energii soustředit k určitému cíli, i kdyby chtělo.
Se začátkem školní docházky se chování hyperaktivního dítěte stává pro rodiče a učitele každodenním problémem. Místo dosavadního světa her a bezstarostnosti přichází období povinností a kázně. Na dítě je kladen požadavek zdokonalování sebekontroly, vývoje smyslu pro povinnost a omezení spontaneity, což pro hyperaktivního jedince často znamená nárůst problémů. Ve škole během vyučování není hyperaktivní dítě schopné vytrvat při řešení zadaného úkolu a dokončit práci. Velmi snadno se rozptýlí, k ztrátě koncentrace pozornosti postačí tikání hodin nebo zvuky z ulice. Když sedí, stále se vrtí a neumí zůstat v klidu. Mívá sklon k stereotypům: nervózně se kývá na stoličce, škrabe se, natáčí vlasy na prst, luská, mžiká, někdy mívá tiky. Často vzniká dojem, že dítě neposlouchá nebo že přeslechlo co bylo řečeno.
Během vyučování je hlučné, nepokojné, roztěkané, neukázněné – často k obveselení celé třídy. Je schopno slovně a fyzicky napadat učitele či spolužáky. Trpělivost a tolerance učitele jsou těžce zkoušeny. Snad ani není nutno dodávat, že předvolání rodičů do školy nebo opakované důtky nic na chování dítěte nezmění. Dítě může být inteligentní, ale má problémy s vnímáním a zapamatováním informací. Výskyt těchto problémů je dvakrát až třikrát větší u chlapců než u dívek.
Jsou tyto projevy pouhým „zlobením“ dítěte s odlišnou osobností a povahou nebo jsou skutečnou nemocí? Abyste mohli odpovědět na tuto otázku, vyplňte následující test, který byl vypracován s použitím diagnostických kritérií amerického manuálu DSM-III (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch Americké psychiatrické společnosti – 3. revize). Test se skládá ze subtestů. Každý ze subtestů odhaluje jednu ze tří složek hyperaktivity s poruchou pozornosti: nepozornost, impulzivitu a hyperaktivitu. Za každou kladnou odpověď přičtěte jeden bod.
A. NEPOZORNOST
1. Stává se často, že se Vašemu dítěti nedaří dokončit věc, kterou začalo?
2. Dělá Vašemu dítěti potíže naslouchat?
3. Je Vaše dítě často roztržité a nechá se snadno rozptýlit?
4. Vaše dítě nevydrží dlouho u jednoho úkolu, přechází od jedné nedokončené činnosti k druhé?
5. Nevydrží u hry do konce ?
6. Ztrácí věci, které potřebuje k dokončení úkolu nebo hry?
B. IMPULZIVITA
1. Jedná často Vaše dítě příliš spontánně, nepromyšleně, bez ohledu na hrozící tresty, předcházející napomínání nebo nebezpečí?
2. Je vznětlivé, má sklony k náhlým výbuchům hněvu i kvůli maličkostem?
3. Reaguje Vaše dítě zklamáním, když přání nejsou splněna ihned?
4. Přerušuje Vás a skáče často a důrazně do řeči?
5. Vyrušuje často Vaše dítě při vyučování, je hlučné?
6. Nedokáže se řídit danými pokyny?
C. HYPERAKTIVITA
1. Je Vaše dítě neposedné? Nedokáže v klidu posedět či postát na jednom místě?
2. Převaluje se neklidně během spánku?
3. Je Vaše dítě vždy v pohybu, jako „hnáno motorem“? Vykonává mnoho bezcílných a nekontrolovaných pohybů?
4. Máte pocit, že Vaše dítě nepřetržitě či příliš mnoho povídá?
5. Ruší ostatní děti?
6. Neumí se postavit do fronty a čekat?
Při hodnocení stupně hyperaktivity s poruchou pozornosti bereme v úvahu počet bodů. Pokud dosahuje celkové hodnocení 8 – 9 bodů, můžeme hovořit o lehčím stupni obtíží. Při počtu 10 – 15 kladných odpovědí v testu mluvíme o mírném stupni problému. Při 50 % pozitivních odpovědí ovšem již doporučujeme vyhledat kvalifikovanou pedagogickou, psychologickou či lékařskou pomoc.
K definitivní diagnóze je zapotřebí důkladného odborného vyšetření, včetně celé řady speciálních testů. Ani zkušený odborník nedokáže diagnostikovat hyperaktivitu s poruchou pozornosti pouze na základě pozorování dítěte.
Odborníci a diagnóza hyperaktivity
Výše rozebraným projevům hyperaktivity u dětí se ve světě odborně říká hyperaktivita s poruchou pozornosti (ADHD – Attention Deficit Hyperactivity Disorder). U nás se pro tuto poruchu zatím běžně užívá termín lehká mozková dysfunkce – LMD. Tento termín nelze považovat za příliš šťastný, protože rozsáhlé výzkumy doposud neprokázaly spojitost mezi hyperaktivitou a jakýmkoli poškozením mozku.
Někdy můžeme slyšet výraz „specifické vývojové poruchy chování“. Celkem lze podotknout, že pokud chování dítěte splňuje určitá diagnostická kritéria, lze tedy mluvit o poruše.
V Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch Americké psychiatrické společnosti 3. revize (DSM-III) jsou potíže hyperaktivního dítěte zařazeny do skupiny poruch pozornosti, protože potíže s udržením pozornosti převládají a u dětí s touto poruchou jsou přítomny vždy, kdežto nadbytek motorické aktivity (hyperkinetické projevy) se často během dospívání snižuje. Dokonce existuje podtyp poruchy pozornosti bez hyperaktivity. Jsou to děti pomalé, hypoaktivní, méně nápadné, introvertní, do sebe uzavřené, úzkostné, bojácné. V důsledku poruchy pozornosti se nemohou normálně zapojit do výuky ve škole a navázat přátelství. Tyto děti trpí poruchou pozornosti se syndromem hypoaktivity (ADD).
Oba typy dětí, jak hyperaktivní, tak hypoaktivní, mají mnoho společného – poruchu pozornosti, neschopnost se soustředit a setrvat u konkrétní činnosti.
Sečteno a podtrženo: hlavním společným jmenovatelem problémů je porucha pozornosti – její krátké rozpětí, oslabenost a zvýšená rozptýlenost, těkavost. Součástí tohoto medicínského modelu hyperaktivity je podávání léků zlepšujících výměnu a funkci určitých látek (neurotransmiterů) v mozku pacienta.
Řada odborníků však nepovažuje tyto symptomy za onemocnění, ale za jistý typ chování dítěte, způsob, jakým reaguje na své okolí. Tento psychosociální přístup používá následující pojmy: klidné dítě, temperamentní dítě, problémové dítě a chrání tímto malé pacienty před nálepkou psychicky nemocných. Hyperaktivní děti považuje především za jedince s velmi zranitelnou a křehkou osobností. Součástí tohoto přístupu je především tvorba vhodného prostředí doma, prosazení individuálního programu ve škole a psychoterapie, která vede ke zvýšení sebedůvěry a větší vyrovnanosti dítěte.
Přístup celostní medicíny k problému hyperaktivity zahrnuje práci jak se samotným dítětem, tak i s jeho prostředím jako s jediným celkem. Stále více lékařů se snaží pochopit příčiny pacientových potíží komplexně, v kontextu celého člověka a jeho rozmanitých vztahů s okolním světem.
Příčiny hyperaktivity s poruchou pozornosti
Jako první poruchu pozornosti s hyperaktivitou popsal anglický pediatr George Still v roce 1902, kdy provedl studii o skupině dětí „...domýšlivých, horkokrevných, zpupných a prostých zábran“. Nehledě na tolik nelichotivou charakteristiku svých malých pacientů doktor Still prosazoval tezi o tom, že za podobné chování nemohou ani děti, ani jejich rodiče. Anglický pediatr tvrdil, že se jedná o lehkou mozkovou poruchu. Ve čtyřicátých a padesátých letech se tomuto chování dokonce dostalo oficiálního pojmenování „lehká mozková dysfunkce“. Až dodnes však vědci a lékaři přesně nevědí, o jakou konkrétní mozkovou poruchu se jedná a v jaké části mozku je lokalizována. K dispozici jsou pouze hypotézy.
Může za všechno mozek?
Hyperaktivita a celostní medicína
Celostní přístup k pacientům musí zákonitě vyvážit prohlubující se diferenciaci současných lékařských oborů podle orgánového přístupu. Nejde jen o určitou metodiku nebo způsob léčby, jde o nový přístup ke vztahům v organismu a přírodě. Nelze si představit, že správná diagnóza se obejde bez celkové analýzy případu jen zásluhou jednotlivých specialistů.
Lékař celostní medicíny vždy uvažuje nejenom na úrovni jednotlivých orgánů či jejich systémů, ale i na úrovni jejich vztahů s jinými orgány a částmi těla, neustále si uvědomuje propojenost lidského organismu a jeho vnitřních a vnějších vazeb. Stále si uvědomuje, že svět je soustavou složitých systému, které se navzájem prolínají.
Řada vědců stále zastává názor, že je příčinou syndromu hyperaktivity mozková porucha – především tzv. lehká dětská encefalopatie (LDE, MMD, LMD). Tato encefalopatie je následkem nevýrazného, minimálního poškození v těhotenství a kolem porodu a projevuje se dysfunkcí nedozrálých mozkových struktur. Největší podezření padá na čelní laloky. Ty řídí chování bohaté na neurotransmitery – dopamin a norepinefrin. Právě v čelních lalocích hyperaktivních dětí byl zjištěn vyšší průtok krve a nižší elektrická aktivita.
V poslední době se prosazuje myšlenka o narušené funkci přenašečů signálů mezi neurony, tzv. neurotransmiterů. Látky jako dopamin, norepinefrin a serotonin výrazně ovlivňují schopnost koncentrace pozornosti člověka. Porušení nebo nerovnováha těchto pochodů mohou vést k nedostatku pozornosti a poruchám chování. Ukázalo se, že pokus ovlivňovat funkci neurotransmiterů léky u některých dětí vede k částečnému zlepšení pozornosti a chování. Stále ale zůstává nezodpovězena otázka o původu porušené rovnováhy mozkové výměny látek.
Tuto hypotézu zastávají především lékaři, kteří podávají hyperaktivním dětem lék Ritalin – sloučeninu podobnou psychostimulační látce amfetaminu. Předpokládá se, že Ritalin působí na neurotransmitery, a proto upravuje chování.
Nehledě na to, že se názory lékařů a vědců na podstatu mozkového postižení či poruchy výměny neurotransmiterů různí, v jednom se shodují všichni: toto postižení nezasahuje ani intelekt, ani citovou oblast. Nic na tom nemění fakt, že častými symptomy u hyperaktivních dětí mohou být vývojová opoždění určitých schopností, kolísání nálad, agresivita v chování atd.
Nerovnováha ve fungování levé a pravé poloviny mozku
Již několik desetiletí je známo, že mozková kůra levé poloviny mozku (hemisféry) u praváků odpovídá za logické, abstraktní, verbální myšlení a mozková kůra pravé polokoule (rovněž u praváků) plní funkci celistvého chápání skutečností, obrazné představivosti, fantazie, spojuje nás s naším podvědomím. Tedy levou hemisféru potřebuje více k práci matematik či právník než malíř, básník či hudební skladatel. Poslední pak nedokáže tvořit bez intenzivní činnosti pravé hemisféry. Obě hemisféry jsou spojené a měly by spolupracovat.
O naší civilizaci lze do určité míry hovořit jako o „levohemisférické“ – podporuje výkon, preciznost, sebeovládání. Avšak i pravá, „němá“ polovina velkého mozku, kterou vědci dlouho považovali za méně významnou, hraje vedoucí úlohu v řešení složitých a nepřehledných životních situací, překonávání stresu a regulaci emočních pochodů. Je to zdroj zdroj tvůrčí aktivity a intuice. Je to zkrátka centrum našeho duševního a potažmo i tělesného zdraví.
U hyperaktivních dětí se můžeme častěji setkat s levorukostí, nevyhraněnou lateralitou (nevyjádřenou asymetrií hemisfér) nebo zkříženou lateralitou (různostrannou dominací ruky a oka), a tedy s vyšším sklonem k poruchám učení – dovednosti číst, psát a počítat. Jinými slovy, je ohrožena harmonická spolupráce pravé a levé poloviny mozku. Hyperaktivní dítě, které nezvládne ve škole základní dovednosti ve čtení, psaní a počítání, se s takovým handicapem bude v životě jen obtížně vyrovnávat.
Celostní přístup využívá různé metody práce s mozkem – kineziologii, bio feed back, behaviorální terapii a další.
Celostní detoxikační medicína k práci s mozkem řadí i detoxikaci autonomního nervového systému a detoxikaci dalších orgánů, jako plic, střeva, žaludku, jater a dalších. Velmi zásadní úlohu hrají mikrobiální toxiny uvolňující se z lymfatického systému, střeva, vedlejších nosních dutin atd.
Zdroj: MUDr. Josef Jonáš,
MUDr. Džamila Stehlíková:
Hyperaktivní dítě – přírodní léčení
Hyperaktivita a dědičnost
Dalším směrem výzkumu příčin hyperaktivity s poruchou pozornosti, je její dědičný původ. I když doposud nebyl objeven gen za tuto poruchu odpovědný, výzkum tímto směrem povzbuzují některá fakta. Přibližně 40 % hyperaktivních dětí má totiž jednoho rodiče (častěji otce), který v dětství trpěl stejnou poruchou a více než 30 % sourozence s obdobným problémem.
Soudí se, že negativní civilizační vlivy včetně stresu a průmyslových škodlivin zhoršují stav mnoha dětí s dědičnou dispozicí, u nichž by za jiných okolností hyperaktivní porucha zůstala latentní a nemusela by se vůbec projevit.
Někteří vědci poukazují na další faktory, které mohou hrát roli ve vzniku hyperaktivity u dětí. Jedná se například o kouření a pití alkoholických nápojů během těhotenství, předčasný porod nebo obtíže během porodu. Řada pečlivých a rozsáhlých vědeckých studií však spojitost mezi hyperaktivitou s poruchou pozornosti a obtížemi v těhotenství nebo během porodu nepotvrdila. Naopak novou naději na možnost úspěšně léčit děti s hyperaktivitou poskytuje zjištění souvislostí mezi poruchami pozornosti a chronickou otravou olovem či alergií na stravu.
Hyperaktivita a otrava olovem
Je známo, že škodliviny, které dýcháme nebo přijímáme potravou, poškozují naše zdraví. V našem nadměrně narušeném životním prostředí, zvláště v Praze, na Ostravsku a v podkrušnohorské pánevní oblasti, je alarmující nadbytek těžkých kovů. Těžké kovy z ovzduší, vody a půdy se dostávají do potravinového řetězce čili v jeho rámci i do lidského těla, kde zatěžují imunitní systém a způsobují nesčetné zdravotní potíže. Pokud se toxické kovy dostanou do buněčného jádra, mohou také poškozovat opravné mechanismy buňky a způsobovat mutace. Znamená to nejen poškození genofondu populace, ale rovněž zvýšené riziko vzniku zhoubných nádorů. K takto neblaze působícím těžkým kovům patří mimo olova také chróm, rtuť, nikl, arzen, kadmium. Olovo je velice jedovatý prvek, dokonce i v dávkách pod 1mg denně.
Olovo lehce proniká membránami buněk lidského těla, pak se hromadí v kostech, játrech, ve slezině. Když se dostane do krve, způsobuje zánik červených krvinek. Hlavní přenašeč kyslíku – hemoglobin – přestává plnit svoji funkci a srdeční sval dostává méně kyslíku. Kumulace olova v kostech a ve slezině může vyvolávat poruchy krvetvorby v kostní dřeni, poruchy imunity, leukémii a další druhy rakoviny.
Hlavními zdroji olova jsou některé barvy, potrubí, výfukové plyny z automobilů, průmyslové znečištění ovzduší a cigaretový kouř. Jedna cigareta obsahuje až 1 μg olova. Vdechované olovo je mnohem nebezpečnější než to, které se dostává do těla přes zažívací trakt. Otravami olovem jsou ohroženi především obyvatelé velkých měst, taviči, páječi, automechanici, malíři a tiskaři. Velmi ohroženou skupinou jsou i děti. Děti, které si hrají na ulici zamořené výfukovými plyny, se vystavují působení toxických zplodin. Pokud se jedná o častý a pravidelný jev, může docházet k chronické otravě olovem. Byla prokázána souvislost mezi hyperaktivitou a zvýšeným obsahem olova v krvi.
Toxickým vlivem olova nejvíce trpí nervové buňky dítěte. Intoxikace olovem se projevuje nervozitou, únavou, apatií, někdy může vyústit do hyperaktivity či zpomalení mentálního vývoje. Výjimkou nejsou ani poškození periferních nervů. Olovo rovněž oslabuje imunitu a tím otevírá dveře častým rýmám a infekcím. Olovo blokuje působení důležitých stopových prvků, a to především železa, zinku a mědi.
Závažná intoxikace olovem může zapříčinit poškození jater, ledvin či dokonce smrt. Podobné nebezpečné otravy olovem a jinými těžkými kovy, zejména rtutí, se léčí prostředky s chelačními účinky. Léčivo vytváří chemickou vazbu mezi atomem těžkého kovu a vlastní molekulou. Vzniklé chaláty jsou dobře rozpustné ve vodě a vylučují se močí.
Rtuť rovněž zatěžuje zdraví a je několikrát toxičtější než olovo. Hlavním zdrojem rtuti jsou větší a starší mořské ryby, pesticidy, fungicidy (činidla zamezující plesnivění semen) a exhalace z pálení uhlí. Nesmíme zapomínat na rtuť v teploměrech a na naše zubní plomby. Téměř každý z nás má v ústech amalgám – slitinu rtuti s jedním nebo několika kovy (sodík, zinek, draslík, cín, zlato, stříbro). Na téma amalgámových zubních výplní neutichají lékařské diskuse; ve většině zemí jsou zubní materiály obsahující rtuť zakázány. A tak je pouze na každém pacientovi, aby požádal o zhotovení plomby z jiného materiálu než z amalgámu.
Naštěstí se rtuť v těle hromadí v menším množství než olovo a je snáze vylučitelná. Dobře se osvědčila výživa s dostatečným množstvím selenu. Dalšími ochránci proti rtuti jsou antioxidanty a lecitin. Chronická otrava nízkými dávkami olova nebo i rtuti zvyšuje riziko projevů poruch pozornosti s hyperaktivitou u dětí. Překročí-li množství rtuti v organismu přípustnou mez, vede to k postižení nervového systému (např. i k ochrnutí nebo oslepnutí) a selhání ledvin. Léčba je obdobná jako při otravě olovem.
Kadmium je velmi nebezpečný prvek, buněčný jed, kterého kolem nás stále přibývá – ve vzduchu, v pitné vodě, v předmětech běžné potřeby, v barvách, hnojivech a potravinách. Hromadí se především v játrech zvířat. Kadmium se vyskytuje i v cigaretovém kouři a ve výfukových plynech, protože se dodává do motorových olejů a benzínu. Průmyslové znečištění ovzduší je dalším zdrojem kadmia. Kadmium je obsaženo ve fosforečných hnojivech a proto zamořuje i rostliny. Další příčinou pomalé otravy kadmiem je používání staršího smaltovaného nádobí, protože kadmium se dříve používalo k natírání smaltu. Kadmium se usazuje především v ledvinách a cévách včetně mozkových a může u dětí způsobovat poruchy pozornosti a paměti, únavu, problémy s učením.
Chróm v šestimocné či dvojmocné formě rovněž přispívá k znečištění životního prostředí, v trojmocné podobě tvoří tento biogenní stopový prvek nezbytnou součást výživy. Zatímco obsah „užitečného“ chrómu stále klesá, vzrůstá zatížení organismu chrómem pro zdraví nebezpečným. Příčinou je spalování fosilních paliv a uhlí, které může obsahovat až 60 mg/kg chrómu. Nejvyšší koncentrace chrómu je v plicích, játrech, ledvinách a slezině. V plicích se kumuluje nejvíce chrómu v důsledku znečištěného ovzduší a kouření.
Co se týká arzenu, překročí-li jeho množství v organismu přípustnou mez, zvyšuje se riziko poškození mozku, vzniku leukémie či rakoviny hrtanu.
Chronické působení těžkých kovů na organismus dítěte, byť i v malých dávkách, může mít rozhodující vliv na rozvoj a projevy hyperaktivity u mnoha dětí s dědičnou či jinou dispozicí, u nichž by za jiných okolností zůstala hyperaktivní porucha latentní.
Hyperaktivita a alergie na stravu
V průběhu posledního desetiletí vznikla celá řada vědeckých prací, které se snaží ověřit vliv potravinové alergie na vznik některých velmi rozšířených chorobných stavů. Bylo prokázáno, že naše každodenní potraviny, především mléko, pšeničná mouka, vejce nebo kvasnice, mohou vyvolávat zdravotní potíže – neklid, podrážděnost, nesoustředěnost, únavu, bolesti hlavy, průjmy či zácpu, kožní onemocnění, dokonce i depresivní a úzkostné stavy. Alergologické studie prokázaly, že dvě třetiny potravinových alergických reakcí vyvolávají: mléko, vejce, burské oříšky, pšeničná mouka, sójové produkty, kuřata, kvasnice, ryby, kukuřice a pomeranče. U malých dětí jsou nejčastějšími původci alergie vejce a mléko. Rovněž potravinová barviva a konzervační látky podporují alergickou reaktivitu u dětí a velmi často patří k příčinám zhoršení pozornosti s projevy hyperaktivity.
Již před několika desetiletími se objevila souvislost mezi skladbou potravy a projevy hyperaktivity. To, co dítě jí, ovlivňuje biochemické pochody v jeho těle včetně mozku a má vliv i na chování. První podložené zprávy se týkaly souvislostí mezi hyperaktivními poruchami chování a spotřebou jednoduchých cukrů. Teprve v posledních letech se prokázalo, že chemická rovnováha v těle není natolik ovlivňována nadbytkem cukrů, ale především potravinovou alergií na určité složky jídelníčku – konzervační přípravky, umělá barviva, sladidla, vonné přísady, salicyláty aj. Proto dieta s omezením nebo vyloučením těchto nežádoucích látek byla doporučena jako základní léčebný postup, který měl pozitivní efekt u většiny hyperaktivních dětí.
Jestliže po takovéto dietě, kterou bude dítě dodržovat minimálně po dobu jednoho měsíce, příznaky zmizí nebo se výrazně zmírní, je zřejmé, že se jednalo o hyperaktivitu jako důsledek alergie. Alergizující složky potravy se zařazují zpátky do jídelníčku postupně, nikoli najednou. Velký vliv na rozšíření potravinové alergie v dětské populaci má i brzké ukončení kojení a podávání náhradní mléčné výživy v kojeneckém věku.
Kdy můžeme myslet na potravinovou alergii?
Na možnost potravinové alergie se má pomyslet vždy, když:
• minimálně třikrát se objeví reakce nesnášenlivosti na určitý druh potraviny
• projevuje se prudká alergie na látky, které dítě vdechuje, např. prach, pyl, zvířecí chlupy
• alergické potíže či reakce nesnášenlivosti určitých potravin se vyskytují nebo vyskytovaly v rodině
• přetrvávají chronické střevní potíže: nadýmání, křeče v břiše, průjmy či zácpy
• vyskytují se neobvyklé reakce nesnášenlivosti určitých vůní: parfémů, výfukových plynů, čisticích prostředků, nových výrobků či čerstvě natřených předmětů
• objevují se poruchy pozornosti, impulzivita, hyperaktivita
• objevuje se více různorodých symptomů a potíží současně bez možnosti najít uspokojivou odpověď na jejich příčinu ve formě diagnózy somatické choroby či chronického psychologického stresu
Poslední skupina příznaků potravinové alergie čtenáře určitě překvapila. Opravdu, mnoho lidí, u kterých byla diagnostikována potravinová alergie, trpí celou řadou jiných symptomů: únavou, bolestmi hlavy, bolestmi v zádech, depresí, úzkostnými stavy, žaludečními potížemi. Novější údaje o významu potravinové alergie pro vznik celé řady nemocí svědčí o tom, že tato alergie je zřejmě mnohem rozšířenější, než se předpokládalo a dokáže významně ovlivnit zdravotní stav jak dospělého člověka, tak dítěte. Řada odborníků je přesvědčena, že potraviny ovlivňují průběh celé řady onemocnění, aniž by byla prokázána alergická reakce na ně v klasickém slova smyslu. Alergie je pouze pověstným vrcholkem ledovce složitého problému vlivu výživy a stavu střeva na zdraví člověka. U dětí je častým projevem poruchy těchto vztahů hyperaktivita. Klasická vědecká medicína na otázku, proč tomu tak je, zatím odpověď nezná.
Reakci na ten či onen alergen lze těžko rozpoznat, protože se projevuje po 48 i více hodinách. Naštěstí EAV vyšetřením můžeme upřesnit, o jaký alergen se jedná. Vyšetřením je možné vytipovat i jedovaté látky, se kterými se pacient nejvíce setkává, ať už je to olovo, rtuť či jiné chemikálie nebo toxické látky používané např. v domácnosti.
Značnému rozšíření alergických poruch a chorobných stavů, včetně dětské hyperaktivity, předcházelo zhoršení kvality jak vnějšího, tak vnitřního prostředí člověka. Pokud mluvíme o vnitřním ekologickém prostoru člověka, je třeba zdůraznit, že tenké a tlusté střevo má klíčový význam pro kvalitu a vyváženost tohoto prostředí.
Ve čtyřicátých a padesátých letech na začátku éry antibiotik v praktické medicíně byli lékaři plni euforie. Zdálo se, že zanedlouho budou vyhlazeny ze světa téměř všechny choroby – pomocí nových a nových antibiotik stačí zahubit příslušné choroboplodné mikroorganismy jeden za druhým. Antibiotikům bezesporu vděčíme za tisíce zachráněných životů. Ale pokud se jedná o méně závažná onemocnění, velmi často přinášejí tato léčiva více škody než užitku.
Proč je tomu tak?
Uvnitř našeho střeva fungují – stejně jako v rámci celého organismu – podobné zákonitosti jako v ekosystémech naší planety. Svět mikroorganismů je stejně složitý, jako např. tropický deštný prales. Každý organismus má v přírodě své místo a je spojen s ostatními uzavřeným koloběhem, který znázorňuje potravní řetězec. Všežravci hubí živočichy a pasou se na trávě, viry zas napadají a likvidují bakterie a „pasou se" na plísních.
Zemědělci používají na ochranu kulturních plodin před hmyzem a jinými škůdci agresivní chemické látky – pesticidy. Následkem však bývá také hynutí některých dalších živočichů. Obdobně při použití širokospektrých antibiotik (nebo cytostatik) jsou nevybíravým plošným útokem zasaženy i potřebné a prospěšné mikroorganismy, jež jsou pro řadu našich důležitých životních funkcí naprosto nezbytné. Takto je porušována křehká rovnováha uvnitř organismu a jedním z nejzávažnějších projevů jsou stavy střevní dysbiózy, kdy se po vyhubení určitých druhů mikroorganismů lavinovitě a nekontrolovatelně množí jejich „přirození nepřátelé“ – tzv. oportunní mikroorganismy. Ty jsou v našem organismu přítomny prakticky vždy, aniž by vyvolávaly onemocnění. Při porušené symbióze (dysbióze) našeho vnitřního světa však začínají být opravdu nebezpečné. Jsou to především plísně a prvoci. Někdy dochází také k nebezpečnému přemnožení choroboplodných organismů, např. streptokoků.
Neracionální užívání antibiotik není jedinou příčinou střevní dysbiózy. Dalšími příčinami této poruchy mohou být ionizační záření, užívání kortikoidů, hormonálních prostředků, cytostatik, nezdravá strava s velkým podílem umělých agresivních přísad, těžké kovy a dlouhodobý stres.
V průběhu dysbiózy dochází k zánětu střevní sliznice a masivní tvorbě endotoxinů, které značně zatěžují játra. Poškozená střevní stěna přestává plnit svoji bariérovou funkci, což má za následek zvýšené vstřebávání mikro- a makro-molekul, včetně alergenů a jiných cizorodých látek v potravě. Ty se pak roznášejí krví a mohou působit i na velmi vzdálených místech organismu, např. v mozku.
Tak střevní dysbióza podporuje a udržuje neustálé chronické dráždění mozkových struktur dítěte alergeny, což může mít za následek poruchy pozornosti a projevy hyperaktivity.
Zdroj: MUDr. Josef Jonáš,
MUDr. Džamila Stehlíková:
Hyperaktivní dítě
