Lidské emoce jsou nevyčerpatelným tématem, jež zajímá každého z nás a každého z nás se týká. Je to téma, které prochází napříč lidskou historií a zásadním způsobem ji ovlivňuje.

Je možné charakterizovat pět základních emočních stavů, které člověk prožívá v daný okamžik. Souhrnem můžeme říci, že chceme-li pracovat se svými emocemi a zpracovávat obsahy svého nevědomí, měli bychom se naučit u sebe rozlišovat, kterou emoci právě prožíváme. To znamená, že bychom měli být schopni „podívat se“ sami na sebe a přiznat si, jaký pocit nás právě ovládá. Jedině tak budeme schopni dále na sobě pracovat.

Klíčem k úspěchu při celkové emocionální proměně a očistě lidské duše je okamžik uvědomění si, že za své pocity si můžeme sami do té míry, do jaké máme vlastní emocionální slabosti. Vjemy, které přijímáme z okolí, nám pouze tyto slabosti vyvolávají. Chybně se tedy domníváme, že za naše pocity mohou „ti druzí“, neboť druzí lidé provokují − ať vědomě nebo nevědomě − naše slabé emocionální stránky. Vždyť vlastní pocity člověka jsou pouze chemickým výsledkem vjemů zpracovaných jeho mozkem, zejména pak limbickým systémem.

Limbický systém je vývojově nejstarší část lidského mozku, společná pro člověka i nižší druhy zvířat. Například pes nebo kočka prožívají stejné druhy emocí jako člověk. Pes umí nefalšovaně projevit spontánní radost, jindy zase hraje smutného, aby od pána něco získal. Dokáže být agresivní, má-li se poprat se svým soupeřem o misku se žrádlem, dovede také myslet na zásoby, když si na odvráceném koutě zahrady zahrabává svoji kost, vycítíte z něj, kdy se bojí…

První vjemy (tj. to, co vidíme, slyšíme, cítíme, ochutnáváme, hmatáme nebo vnímáme intuitivně) jsou nejprve zpracovány na nižší úrovni v emocionálním mozku. Jedná se o nervové dráhy, které jsou jednodušší a rychlejší, zprvu nekontrolované rozumem a společenskými konvencemi (mozkovou kůrou). Na rychlosti, jakou limbický systém zpracovává zprávy z okolí, záleží často lidský život (například leknutí při nenadále vzniklé nebezpečné situaci v provozu na dálnici vyvolává celou kaskádu fyziologických pochodů, které vedou ke zvládnutí této situace).

Snad všechny kultury světa přišly na to, že ke každé lidské emoci lze přiřadit přírodní obraz – prvek, živel. Je-li tento obraz vnímán, přímo a nejbytostněji asociuje konkrétní emoci. Radost je pevně spojena s pocitem ohně nebo slunce, starost a přemýšlení zase s pocitem hlíny. Smutek je spojen s pocitem chladného kovu nebo kamene, strach s pocitem hluboké tůně, bláta nebo sněhu a agrese s pocitem větru nebo bujného, rostoucího a rozpínajícího se stromu. Záměrně používám slovo pocit, protože pochopit spojení emocí se symboly neznamená pouze pochopit logické a často i fyziologické spojení mezi nimi, ale také uchopit pocit intuitivně a v pohádkovém smyslu. Jedná se tedy o určitý druh vnitřního umění.

Přírodní symboly emocí mají povahu archetypu a jsou univerzální, tj. jsou společné všem lidem napříč kulturami. Vždyť tyto přírodní živly představují základní potřeby všeho života na Zemi, bez nich by život neexistoval.

Archetypální charakter mají také tzv. snové symboly (obrazy). Jejich prostřednictvím se během spánku uvolňuje napětí, které zákonitě vzniká v emocionálním mozku. Snové obrazy jsou často bizarní, „neslušné“ či společensky nepřijatelné. Ventilují však to, co si člověk zařazený do společenských a rodinných vztahů většinou nemůže v bdělém stavu dovolit. Otázkou zůstává, zda skutečně nemůže, neboť následně zvládnuté a již vstřebané emocionální bloky dovedou člověka do situace, kdy je schopen bez rozpaků vyjevit okolí své pocity a jedná ve smyslu duševního zdraví emocionálně správně. (Například je schopen říci svému okolí oprávněné výtky; překonává přitom strach ze ztráty citu, ztráty pozornosti druhého člověka, společenského postavení nebo zaměstnaneckého poměru).

Emoce jsou neurochemické pochody, které vznikají v limbickém systému člověka. Limbický systém se svými konkrétními anatomickými strukturami je bránou vědomí, zpracovává vjemy a ukládá je do paměti. Pokud si člověk imaginuje, tj. živě představuje konkrétní živel (například oheň), děje se tak prostřednictvím limbického systému; „oheň“ se tedy dostává do týchž anatomických struktur, ve kterých vznikají i lidské pocity. Setká-li se v jeden okamžik například lidský pocit typu „nikdo mě nemá rád, všichni mě opustili, jsem sám…“ s dostatečně zřetelným obrazem ohně, dochází k překonání emoce smutku (v symbolické rovině je smutek – kov přetaven ohněm). Ovládnutí daného pocitu spočívá pouze v myšlence a v konkrétním obrazu. Kdo neztratil dětskou imaginaci úzkostlivou výchovou, má v životě emocionální výhodu, protože na základě pohádek a mýtů, které mu byly jako dítěti vyprávěny, si vytváří svůj „obrazný“ svět. V něm jsou odpovědi na nepříjemné emoce, které přináší realita života a lidských vztahů a jejichž základ je třeba hledat již v rodině ve vzorech otce a matky a v jejich nevstřebaných emocích.

S emocemi souvisí i tzv. princip sebeovládání, to znamená zvládání vlastních pocitů pomocí živlových (pohádkových) symbolů v sobě samém. Zdůrazňuji, že se skutečně jedná o určité umění, které není dáno ze začátku každému, zvláště proto, že mnoho lidí ztratilo schopnost živě si vybavit přírodní symboly a dále nemají schopnost soustředit se dostatečně dlouhou dobu na daný obraz. Taková je alespoň moje zkušenost z terapeutické praxe. I to lze ale při troše dobré vůle vycvičit.

Úloha pohádek a mýtů pro duševní zdraví dětí

Prastaré pohádky evropských národů (známé například v podání bratří Grimmů) jsou plné archetypálních symbolů. Každá pohádka se zabývá jedním ústředním pocitem (emocí), která je pomocí symbolů objevujících se v příběhu (v reálném světě neskutečných) „uzdravena“. V pohádce vystupuje hlavní postava, jež má být ztotožněna s posluchačem a s jeho pocity. Hlavní postavou je tedy buď Sněhurka, nebo Jeníček s Mařenkou, Červená karkulka či Šípková Růženka apod. Manipulátorem (tedy agresorem) je vždy konkrétní autorita, která hlavní postavě něco nepřeje nebo má moc rozhodovat o jejím osudu. Ve zmíněných pohádkách je to zlá královna, která se zhlíží ve své vlastní kráse, zlá macecha, která ovládla otce a chce majetek (zde jídlo) sama pro sebe, vlk, který se snaží vetřít do přízně naivní a poslušně vychované Karkulky, nebo zlá, emocionálně poškozená teta Šípkové Růženky, která nepřeje štěstí příbuzným…

Průvodcem emocí je často princ, který podstupuje zkoušky, přičemž tyto zkoušky jsou ve skutečnosti archetypální obrazy. Symbolem vstřebané a uzdravené emoce je pak svatba, kdy „jsou všichni šťastni“ a dobro zvítězilo nad zlem (tj. oběť se ubránila před manipulátorem). Jindy si hlavní postava pomůže sama, jako je tomu v pohádce o Jeníčkovi a Mařence.

Moderní pohádky z velké většiny bohužel ztratily onen živlový náboj, který byl dán lidovému vypravěči spojenému s přírodou. Staré pohádky předávané ústní tradicí však tyto symboly obsahují. Ve své předmluvě k vydání sbírky pohádek (začátek 19. století) uvádějí bratři Grimmové, že při sbírání pohádek potkali na svých toulkách Německem selku, jež byla schopna pohádky vypravovat s neobyčejnou živostí a přesností. Když pohádky opakovala a oni si je zapisovali, zaznamenali, s jakou přesností ona selka opakovala detaily pohádky a velmi na jejich přesném zapsání trvala. Vždyť právě na detailech v životě záleží. Žádné symboly nejsou v pohádkách použity náhodně; jsou spíše jediným možným východiskem z prožívaného pocitu hlavní (emocionálně poškozené) postavy.

Pohádky se čtou dětem před spaním, děti to často samy vyžadují. Když jsou starší, samy si již pohádky vybírají podle svých vnitřních pocitů. Pohádkovými symboly je zaměstnána celá mysl dítěte. Dítě postupně při vyprávění usíná, pohádkové symboly přecházejí do snu dítěte a stávají se pak už napořád jeho emocionálními drahokamy…

Podívejme se blíže například na symbolické spojení dvou prvků – kovu a ohně, přičemž kov je ohněm roztavován.

Smutek je překonán radostí

Smutek je pocit, který se v určitém životním období týkal snad každého z nás. Z hlediska limbického systému i z hlediska přiřazení emocí k jejich živlové podstatě se jedná o zcela zřetelný emocionální stav mající co do činění se správnou činností plic a tlustého střeva. V běžném životě má však tento pocit řadu odstínů. Rozpoznání toho, že se jedná právě o emoci smutku, patří k základním pilířům na cestě k vnitřnímu sebeovládání. Smutek byl podrobně probírán v bulletinu leden-únor 2009.

Jenom pro připomenutí − jedná se o emocionální stav charakterizovaný následujícími promluvami:

• nikdo mě nemá rád
• jsem sám a opuštěný
• nemám jako člověk moc velkou cenu
• nic se mi nechce
• jsem smutný a zklamaný

Snové neboli pohádkové symboly (archetypy) popisující tento stav jsou především:

• kov (meč, nůž, nůžky, sekera, rtuť…)
• kámen (skála, hora, oblázek, kamínek z prstýnku…)
• pták (husy, kachny, orel, holub, krkavec, havran, koroptev…)
• ježibaba
• slzy (pláč je zvuk řadící se k smutku)
• košile, šněrovačka

Podle zákonů emocionálního mozku je pocit smutku překonáván (přebíjen) pocitem radosti a štěstí. Radost vyvolávají následující snové neboli pohádkové symboly (archetypy):

• oheň (oheň v peci, požár, oheň v ohništi…)
• slunce
• zlato (ryzí zlaťáky, zlaté jablko, zlatý vlas, zlatý poklad …)
• perly a drahokamy
• poklad
• srdce

Zdá se to nepochopitelné a fantastické, ale právě v myšlenkové přeměně (transmutaci) symbolu smutku na symbol radosti je ústřední tajemství fungování lidského emocionálního mozku. Pak tedy:

• rtuť se mění na zlato
• kov se taví v ohni (narcistická, jen k sobě vzhlížející macecha v pohádce Sněhurka má nakonec na bále obuté železné rozžhavené boty)
• ježibaba je upálena v peci (Jeníček a Mařenka)
• slzy se mění na perly (Husopasky pláčou perly)
• apod.

O čem je vlastně pohádka o Jeníčkovi a Mařence?
(Jedná se o původní text Pohádek bratří Grimmů, český překlad Jitka Fučíková, vydala společnost BRIO, spol. s. r. o., 2004.)

Ústřední pocit, který se v pohádce řeší a na který se nachází uzdravení, je pocit Jeníčka a Mařenky vycházející ze vztahu k maceše i k vlastnímu otci. Otec plní vůli macechy, podřizuje se jí na úkor dětí. V pohádce se hovoří o tom, že „v kraji byla taková drahota, že nebylo do čeho kousnout…“. Macecha proto vyhání děti z domova a od jejich otce kvůli svému majetkovému prospěchu.

Jeníček a Mařenka jsou smutní, cítí se méněcenní a zklamaní a mají na situaci svůj dětský pohled. Svého otce mají rády a podvědomě vědí, že za jeho chování může macecha, která otcem manipuluje v jejich neprospěch. Děti jsou vyhnány do lesa (symbol agrese), z emocionálního dosahu otce. Představme si, že se toto všechno děje ve snu.

Jeníček s Mařenkou nejprve pocit opuštění řeší tím, že si nasbírají na cestu do lesa oblázky (smutek), které se pak při zpáteční cestě v noci jeví jako pravé zlaťáky (radost) a vyvádějí je ze samoty lesa.

Napodruhé je spojení oblázků s ryzími zlaťáky již slabé a děti se ocitají opuštěny uprostřed hlubokého lesa. Spatří perníkovou chaloupku a zjistí, že uvnitř bydlí ježibaba. Klíčem k pochopení procesu uzdravení pocitu je představa, že macecha se stává ve snu tou ježibabou, která je na děti zprvu milá, ale potom si je chce vykrmit, uvařit a sníst. Agrese (les) dětí realizovaná v pohádkovém symbolu nebo ve snu je zde na místě a je správnou odpovědí. A tak děti nejenže se pořádně nají ježibabina/macešina perníku, chlebového těsta a cukrkandlu, ale také nakonec pomocí lsti obrátí ježibabinu/macešinu agresi proti ní. Místo Mařenky skončí v peci (tj. v ohni − radost) ježibaba/macecha. Děti si také nabírají na cestu domů perly a diamanty (radost) pro sebe i pro otce.

Na konci pohádky se dovídáme, že macecha již zemřela a „děti se daly do běhu, vtrhly do jizby, padly otci kolem krku a jeho radost byla nesmírná…“

Zdá-li se vám tato interpretace příliš drsná, zkuste se co nejvíce vžít do postav sourozenců Jeníčka a Mařenky: děti jsou utlačovány macechou, a proto jediná emocionálně správná obranná reakce dětského podvědomí je přání, aby macecha neexistovala…

Povídali jsme si před nedávnem ve společnosti několika dětí o snech, které se jim zdály. Moji pozornost upoutal sen jednoho děvčete, které chodilo do první třídy. Ve třídě s ní byl spolužák, který byl velmi agresivní a nezvladatelný, učitel i matka byli na jeho výchovu slabí a do jisté míry bezmocní. Toto děvče bylo od spolužáka často bito, zvláště když se nikdo nedíval. V dívce to vyvolávalo pocity smutku a bezmoci. Jednou se zdál dívce sen, že přišli ohniví mužíčci (podle popisu měli místo hlavy ohnivé koule) a odnesli tohoto spolužáka do pekla, kde byl uvařen v kotli…

Toto je krásný příklad situace, kdy se v podvědomí vyventiluje nevstřebaná emoce prostřednictvím snu, zatímco v bdělé rovině vypadá tato situace jako bezvýchodná. Jedná se zároveň o řešení, které je společensky nepřijatelné a bývá též velmi soukromé, autoritě nesdělitelné...

Co to pro člověka prakticky znamená? Jste-li smutní, měli byste si okamžitě živě vybavovat své zážitky s ohněm nebo představy spojené se zlatem. Nebo byste si mohli představit co nejbarvitěji a co nejrychleji konkrétní pohádkový obraz, ve kterém dochází k přeměně symbolu smutku na symbol radosti. Anebo si utvořte vlastní představu (například špička meče, která se taví v ohni), a tu můžete používat.

Přeji vám, aby všechny Vaše smutky byly přeměněny v radost a aby Vaše srdce ovládla pravá spokojenost.

Ing. Vladimír Jelínek